Řekněte svému strachu Baf (…a táhni)!
25. dubna 2017 22:42 | Pavlína Doležalová strach úzkost konference
Různé obavy jsou každodenní součástí našich životů. Strachujeme se, zda přijdeme včas do práce, jestli jsme udělali to či ono rozhodnutí správně, proč manžel přišel z práce později než obvykle. Je ale strach opravdu jen nepřítel, se kterým musíme válčit po zbytek života?
Odpověď na tuto otázku, i na mnohé jiné obávané dotazy, jsem jela hledat na víkendovou konferenci v Brně. Upoutal mě název Diagnóza strach, jelikož ta se dle mého názoru nevyhne nikomu. Jen každému okupuje jinou oblast v něm samém – peníze, zdraví, vztah…
Strach - friend forever
Strach je v knihách definován jako reakce na hrozící nebezpečí, navíc mající mnoho paralel se stresovou reakcí. Lidé si často své strachy odmítají připustit, a když už se tak náhodou stane, odmítají je, ignorují či se jimi trápí. Berou je jako nesnesitelné tíživé břemeno, kterého se přesto nedokáží účinně zbavit jednou pro vždy. Během konference ve velkých prostorách právnické fakulty si každý účastník mohl najít svůj strach a setkat se s ním. Já osobně jsem narazila na svůj zhmotněný studentský strach v podobě revizora - a tak mě tři zastávky šalinou vyšli na 800 Kč. Paleta přednášek byla pestrá. Některé byly zaměřené na fyzické či psychické důsledky napjatého emočního stavu, jakým strach zcela určitě je, jiné se zabývaly tím, jak strach vnímá náboženství či filosofie. Nechyběla ani série témat a tipů, jak se strachem žít a ne pouze přežívat. Velice oceňuji prezentace, které nehovoří o učebnicových faktech, ale jsou přímými prožitými zkušenostmi lidí, kteří svůj strach překonali a zkrotili. A nejen to – jsou schopni o něm otevřeně hovořit a sdílet ho tak s ostatními. To chce rozhodně odvahu – a ta je účinnou zbraní proti strachu. Můžeme si vybrat svůj postoj – budu s ním bojovat, ignorovat ho nebo se s ním přátelit?
Podívej se mu do očí!
Z mnoha nabízených workshopů jsem si zvolila ten s názvem „Potkej, poznej a …svůj strach“. Po dobu 1,5 hodiny jsem se spolu s dalšími patnácti lidmi snažila o přímou konfrontaci se mnou vybranou obavou. Pomocí různých technik jsem svůj strach nejprve ignorovala, pak před ním utíkala, následně s ním rozmlouvala a v závěru s ním uzavřela dohodu. On mě bude stíhat a „stalkovat“ méně než doposud, a já mu za to věnuji svou pozornost a vyčlením si na něj čas půl hodiny denně. Prožiju ho, pobudu s ním, zjistíme, co a jak dál. Ve dvojicích jsme se na chvíli proměnili v největší obavu toho druhého. Velmi cenným momentem pro mě bylo se zastavit po tom, co se mě strach snažil všemožně upoutat a dělal vše pro to, abych si ho všimla, a já se obrátila a zeptala se ho přímo: Co po mně chceš? On odvětil: aby ses trápila. Přesně tak. Je to jednoduché a prosté. Říkám si, že i strach je možná jen (nešťastný) člověk (žadonící o pozornost). Zajímavé a netypické bylo se i samotného strachu zeptat, jak je jemu. Jaké má pocity, když si ho nevšímám, nebo naopak na něj reaguji pozitivně či odmítavě. A když už přeci jen nevíte kudy kam, a strach vás drží pod krkem, zeptejte se svého nitra motivační a úlevnou otázkou: Jak bych se rozhodl/a, kdybych se nebál/a? Rozhodnutí, jak se potom zachovat, už máte ve svých rukou dále sami. Při nejhorším si když tak aspoň procítíte ten pocit svobody. I ten stojí za to a většina lidí ho neprožije nikdy.